Táborové hry

Skupinám přidělíme jedno slovo, které jde rozdělit na slov více (šach-ta, červen-o-bílí, je-den, ú-klid, rod-i-na, na-přes-rok, list-o-pad, temno-ta, za-vříti, vys-oko, zá-zrak, kolo-toč, zla-to-lis-tá, jeden-a-dvacet, e-lek-třina). Každá skupina si vymyslí svou šarádu a sehraje ji před ostatními. Śaráda musí obsahovat tolik scének, kolik je ve slově složek (na každou složku jedna scénka). Podle rozhovoru a chování hráčů musí diváci uhodnout, o které slovo jde. Diváky je však nutno upozornit, že až do konce celé hry nesmějí hádané slovo pronést.

vět nanejvýš o pěti slovech. Když jsou skupiny připraveny, vyšle jedna z nich svého zástupce ke konkurenční skupině. Ta mu sdělí text věty, který má předat své skupině. Hráč má potom čas na rozmyšlenou (asi 1 minutu). Pak se musí mlčky, bez jediného slova a bez použití prstové abecedy pokusit sdělit větu svému družstvu, které hádá. Při hádání je možné používat i návodních otázek. Zadaná věta může být pochopitelně i nesmyslná nebo vytvořená z takových slov, jejichž předvádění je velmi obtížné. Při šarádách platí zásada, že se nepoužívá cizích slov, vlastních jmen a neexistujících vymyšlených výrazů. Je výhodné domluvit se předem na některých pomůckách, jež usnadňují hádání a samozřejmě i předvádění. Nejde-li některé slovo předvést jako celek, je možné je rozložit na části, ukázat některý předmět v okolí, který začíná stejným písmenem apod.

znamení jsou: abstrakce, konkretizace, negace, pokračování, zpět v historii řečeného, zvuková podobnost, zeměpis, dějepis, slova ve stejné třídě,... Jeden vedoucí vypisuje slova (buď jednoduché konkrétní objekty nebo např. složité abstraktní termíny). Každé družstvo vyšle 1 herce. Ti se podívají na slovo a vylicitují, za jak dlouho to kdo chce předvést. Ten nejodvážnější to předvede, ostatní z družstva hádají. Pokud to někdy řeknou a on zajásá, že ano, vyhráli bod. Po skončení představení mají ještě asi minutu na rozmyšlenou. Neuhodnou-li to, mají šanci ostatní družstva. Takto se postupuje v licitaci až na začátek. Pokud to nikdo neodkáže předvést, předvádí to zadavatel slova. Licitace není libovolná, ale kvantovaná. Kromě konkrétních kladných časů je zaveden ještě čas 0 sekund (postaví se do polohy a ostatní se na něj mohou dívat) a -1 sekund (postaví se do polohy, která se ostatním na zlomek sekundy ukáže).

(na druhý lísteček). Lístečky se pak vyberou a roztřídí na tři hromádky (chlapci, dívky, důvody). Z každé hromádky se pak bere náhodně po jednom lístečku a vylosovaná dvojice má za úkol předvést pantomimou důvod, proč se budou brát.

by být co nejjednodušší a co nejprimitivnější (knoflík, sirka, tužka,...) Řeč by měla být plynulá, logická, srozumitelná a co nejdelší. Kdo z hráčů bude na dané téma hovořit nejdéle, vyhrává. Zatímco jeden hráč hovoří, je dobré odeslat ostatní soutěžící z doslechu, aby se neinspirovali.

Na počátku souboje se oba hráči obrátí k sobě zády a začnou mluvit. Oba pronášejí svou řeč celou minutu. Vyhraje ten, jehož projev bude plynulejší a logičtější.

Hraje několik menších skupin. Jedna z nich předvede krátký jednoduchý výstup nebo scénku. Ostatní skupiny se pak snaží opakovat její děj i předvedení co nejpřesněji. Vyhrává ta skupina, které se to povedlo nejlépe.

Úkolem hráčů je boj o svou roli. Vybereme dva hráče nebo zájemce, kteří však hru neznají a každého naprogramujeme: určíme mu konkrétní roli, kterou si musí přes všechna naléhání a vlivy udržet. Důležité je, že každého naprogramujeme zvlášť tak, aby o tom nevěděli, co kdo dostal za roli. Vtip hry spočívá v tom, že každého naprogramujeme stejně a hráči se snaží udržet si svou roli stůj co stůj. Jde o to, kdo bude mít větší schopnost si roli uhájit, kdo nepodlehne - kdo zůstane s tím, co měl naprogramovaného a naopak. Například: v restauraci se sejdou dva lidé, kteří jsou naprogramováni takto: ,,Ten druhý si o sobě myslí, že je psychiatr, ale je blázen. Snaž se ho taktním způsobem dostat do psychiatrické léčebny.' Nebo: nedělní ráno, novomanželé jsou ještě v posteli, oba mají hlad, ale ani jednomu se nechce vstát a udělat něco k snídani. Každý je naprogramován: ,,Přesvědč svého partnera, ať jde uvařit snídani, ale nedej najevo, že jsi to ty, kdo má hlad.'

Vedoucí připraví dvě série lístků; každý hráč družstva dostane lístek. Na každý lístek napíše buď prostou událost (např. člověk spadne do vody, plave a vystoupí na břeh) nebo zaměstnání, (např. kominík, listonoš, řidič, ošetřovatelka, lékař) nebo určité vlastnosti (např. rychlost, lenost, vytrvalost, kázeň). Družstva se postaví do protilehlých koutů místnosti. Vedoucí družstva odevzdá lístek prvnímu hráči každého družstva, který předstoupí a mimicky se snaží před svým družstvem znázornit to, co je uvedeno na jeho lístku. Jakmile některý hráč pochopí, co předvádějící mimicky vyjadřuje, oznámí to šeptem vedoucímu hry. Uhodl-li, obdrží svůj lístek a jde zahrát svůj mimický výstup. Vítězí družstvo, které jako první splní úkoly uvedené v sérii lístků.

Tato hra má nekonečné množství obměn. Zaujímáme při ni určité pozice nebo hrajeme pantomimický výstup. Pozicím někdy říkáme 'sochy' jsou to prosté myšlenky nebo výrazy nebo postoje, které provádí současně několik osob. Zaujmou určitou pozici a setrvají v ní tak dlouho, dokud porota nerozhodne, kdo nejlépe vyjádřil danou ideu. Zvlášť vhodné jsou tyto náměty: Zahlédla jsem myš. Zahlédl jsem ducha. Romeo a Julie. Radost, zármutek, strach, bolest. Při pantomimě vyjadřujeme stejné myšlenky, jenže místo jediným postojem je vyjadřujeme pohybem. S úspěchem jsme použili těchto námětů: Hudebník hraje svou vlastní skladbu. Noe se divá, jak do archy nastupují zvířata. Setkání s přízrakem. Jím pomeranč. Jím hrozen vina. Jím meloun. Přišívám knoflík. Beru si klobouk a chystán se na procházku. Zouvám si boty. Strávník zastavuje vůz, který vjel do nesprávné ulice. U holiče. Vytahuji psovi z tlapky trn. Osvobozuji kočku z pasti na krysy. Profesor hypnózy. Robinson Crusoe. Šlápnu na připínáček. Dlouhý pochod v nových borech. Objevím mrtvého. Žena, která ztratila peněženku. Operace v nemocnici. Chytil jsem velkou rybu.

Hra je postavena na umění předání informace pohybem i na schopnosti zrekonstruovat z kusých informací co nejvýstižnější příběh. Prvnímu zástupci z dvojice hráčů je předložena určitá historka a jeho úkolem je předvést ji svému partnerovi pantomimicky natolik přesně, aby ji dokázal co nejlépe popsat. Společnost se obyčejně baví jednak způsobem předvádění, jednak i tím, jaké skutečnosti se druhému při ukázce vybavily a jak celou historku interpretoval. Doporučujeme vybírat historky těžko proveditelné a předveditelné a samy o sobě humorné (např. lyžování na Sahaře, pastevec sobů, cesta vlakem do Tater apod.) Jedno téma lze dát více dvojicím, poslat je do vedlejší místnosti a potom porovnávat více způsobů, jak lze jeden a tentýž příběh předvést.

Skupiny si navzájem připraví různé úkoly--vždy celá skupina pro jednotlivce druhé skupiny. Ten na vyzvání vystoupí a dostane úkol napsaný na lístku: ,,Předvedou (co má předvést, určí druhá skupina).' Družstvo, jehož člen pantomimu předvádí, se snaží určit, o co jde. Mohou se i ptát, ale hráč nesmí slovně odpovídat, může jen přikývnout. Časový limit je 3 minuty. Jestliže družstvo uhádne, úlohy se vymění. Pokud neuhádne, dostává další jeho člen nový úkol a družstvo hádá dál. Vyhrává skupina, která uhodla vícekrát správně.

Vedoucí hry určí každému družstvu úkol zahrát mimicky nějaký výstup (např. parodii na c.k. rakousko-uherskou či hitlerovskou armádu, filmové aktuality, odjezd vlaku a loučení, zahájení olympijských her). Které družstvo se podle názoru vedoucího hry zhostí úkolu nejlépe, vyhrává.

Jedno družstvo představuje koloniální vojáky, druhé domorodce. Protože si vzájemně nerozumí, mohou se dorozumívat pouze posunky. Vojáci žádají vodu a dovolení ubytovat se--domorodci odmítají a snaží se je přesvědčit, aby odešli. Vítězí družstvo, které se lépe zhostí svého úkolu.

Vybereme si tři hádače. Hádači vyjdou z místnosti. Vedoucí si domluví s hráči, jaké zaměstnání budou napodobovat. Zhruba si také vyjasní, které pohyby jsou pro to zaměstnání nejtypičtější, jak je třeba ho napodobit. Zavoláme prvního hádače. Vybere si jednoho hráče, který mu mimicky (beze slov) předvede domluvené. Pak zavoláme druhého hádače, kterému první hádač předvede zaměstnání, rovněž beze slov. Nakonec to třetímu hádači předvede ten druhý. Třetí hádač musí říct, o jaké zaměstnání šlo. Uhodne-li, zvítězili hádači a musí se vybrat noví. Když neuhodne, hádači zůstávají stejní a hra pokračuje napodobením jiného zaměstnání.

První z každé štafety doběhnou k metě, kde dostanou od vedoucího hry úkol. Okamžitě běží zpět a beze slov, pouze mimikou se snaží úkol sdělit ostatním. Vyhrává to družstvo, které splní úkol dříve.

Lidé používají při vyjádření myšlenky rukou, mimiky obličeje, těla, očí, nesmí však mluvit. Hra je ukázkou toho, jak dochází v životě ke komolení informace. Přechází-li zpráva od jednoho k druhému ústně, dojde zákonitě k jejímu překroucení či obohacení, protože každý člověk má jiné vyjadřovací schopnosti, jinou fantazii i jinou schopnost si pamatovat. A stejně tomu tak je při předávání informace pantomimou. Vymyslíme si jednoduchý příběh bohatý na děj a ten předvádíme. Nejprve však vybereme pět dobrovolníků, které odešleme stranou, aby neslyšeli, co se bude předvádět. Například: Nádražák na malé železniční staničce sedí ve vytopené místnosti, drží na klíně knihu a vyplňuje jakýsi dotazník. Občas se podívá na hodinky. Dostane žízeň, tak jde do nedalekého chlívku, podojí kozu a pije mléko. Podle času by měl jet vlak, jde tedy stáhnou závory, salutuje strojvůdci a počítá vagóny. Pak závory vytáhne a jde zapsat vlak. Tuto krátkou scénku předvedeme prvnímu, ten pak druhému, druhý třetímu atd. Poslední má za úkol říci, co z toho vyrozuměl. Obvykle je úžasné, co se z toho vyvine. Pak postupně hovoří čtvrtý, třetí, druhý hráč....

Vedoucí hry je ředitelem divadla a posuzuje výkony herců, kteří se u něho ucházejí o přijetí. Dává jim úkoly, aby mimicky znázornili nějakou vlastnost nebo stav mysli (veselost, podlost, šibalství, smutek, zlost, lehkomyslnost, odvahu, nenávist), osobu (voják, dopravní strážník, zdravotní sestra, požárník, činnost (nabíjení zbraně, střelba, boj zblízka, velení vojákům, obvazování zraněného apod.). Nakonec rozhodne, kdo nejlépe vystihl danou roli, nebo jen prostě určí, koho přijímá.

Aby se hra později nezdržovala, je vhodné, aby si každá skupinka připravila do zásoby několik názvů filmů. Začátečníkům doporučujeme, aby volili filmy hodně známé, v jejichž názvech nejsou cizí slova nebo vlastní jména. Když jsou obě skupiny připravené, vyšle jedna z nich svého zástupce k soupeřům, kteří mu pošeptají nebo napíší název některého z vybraných filmů. Hráč má minutu na rozmyšlenou. Pak se musí mlčky, bez jediného slova, pokusit název filmu jakýmkoliv způsobem předvést svým spoluhráčům, kteří nesmějí jen pasívně přihlížet--naopak, snaží se mu pomáhat tím, že ho zahrnují otázkami. (Je to český film, z kolika slov se skládá jeho název, předvádíš první slovo, je to podstatné jméno, má něco společného s létáním, je to pták? atd.) Předvádějící musí na všechny otázky rychle reagovat a může si pomáhat nejrůznějšími způsoby. Skládá-li se název filmu z více slov, nejlépe začít u toho, které je pro název nejtypičtější. Závodí se tak, že předvádějící z obou skupin se střídají a časy se zapisují. Měří se od chvíle, kdy uplynula minuta na rozmyšlenou, až do okamžiku, kdy některý ze spoluhráčů předvádějícího vysloví název hádaného filmu. Vyhrává skupina s nejkratším časem.

a nakreslen způsob, jakým se má předvést ostatním. Soutěží se o nejnázornější pantomimické předvedení a o co největší počet uhodnutých emocí.