24. 10. 2011 |
Články
Poslat dítě na lyžařský kurz? Rozhodně ano
Účastní se ho nejčastěji žáci 7. tříd základní školy a středoškoláci v prvním nebo druhém ročníku. Natáčí se o něm filmy, píší knihy. Většina z nás jej má v živé paměti, ať už jsme z něj vrátili před deseti, nebo čtyřiceti lety. Řada z nás při něm vyzkoušela svou první cigaretu, ale také první opravdový adrenalinový zážitek na sjezdovce. Ano, řeč je o lyžařském výcviku.
Jen málokteré školní akce se dnes těší takové oblibě. Lyžařský výcvik školy nemusí pořádat povinně, přesto tak činí velmi často a rády. Prospívá jak kolektivu, tak dovednostem a celkové fyzické zdatnosti. Organizace „lyžáku“ ale pro kantory není takový med, jak se nám, rodičům, může zdát.
Průběh kurzu je totiž přísně vázán na určitá pravidla, která zaručují bezpečnost, ale i to, aby se váš potomek nemusel celé akce obávat. Právě strach ze „ztrapnění“ je častou příčinou neúčasti, i když zcela zbytečně. Kantoři totiž mají povinnost žáky rozdělit do skupin podle jejich dovedností, a to tak, že nejprve všichni začínají ve skupině začátečníků - přeřazování do vyšších dovednostních skupin probíhá později.
Lyžařský kurz, podobně jako téměř všechny školní akce, podléhají určitým formalitám, bez kterých se ovšem naše ratolest neobejde. Nesmíme proto zapomenout na potvrzení z autorizovaného servisu o seřízení vázání lyží, souhlasu zákonných zástupců s účastí dítěte na kurzu, potvrzení o bezinfekčnosti, nezapomeneme potomkovi přibalit průkaz zdravotní pojišťovny, případně další náležitosti, které si škola vyžádá. Jednorázové úrazové pojištění povinné není.
Stejné je to i s výbavou – nevyplácí se nic zanedbávat. Ač nás budou děti přesvědčovat o opaku, vězte, že většina z nich se při balení oblečení neřídí těmi správnými pravidly. Vysvětlit puberťákovi, že troje ponožky na týden na horách zkrátka nestačí, je někdy nadlidský výkon. Kufr proto raději zabalte sami, vyhnete se řadě stresových situací.
Ten, kdo před kurzem na lyžích v životě nestál, se vrátí jako celkem obstojný lyžař, schopný sjet i středně těžké sjezdovky, ti šikovnější si troufnou i na tzv. černé, tedy nejobtížnější místa ke sjezdu. Kurzy ale bývají přínosné i pro ty zkušené – školy totiž často přistupují k najímání externích profesionálních instruktorů.
Byli bychom ovšem naivní, kdybychom si představovali, že si náš potomek poté, co se vrátí unavený ze sjezdovky, přečte na pokoji pár stran ze své oblíbené knihy a pak poklidně usne. Noci bývají na pokojích horských chat obvykle o pár hodin delší, než obvykle. A doufáte-li, že se poměry zlepšily od doby, kdy jste byli na lyžařském kurzu vy, alespoň co se množství „propašovaného“ alkoholu a jiných pochutin týče, pak vězte, že je vše při starém. Chyba není na straně vás, rodičů, ani na straně učitelů. Prostě to tak je a asi vždycky bude.
Pravdou je, že „lyžák“ dá každému žákovi do vínku určitou zkušenost, kterou si ponese celý život. Je to svým způsobem škola života, při které se učí zacházet nejen s lyžemi a hůlkami, ale také se zodpovědností, morálkou a zdravým rozumem. A to je investice k nezaplacení.
Průběh kurzu je totiž přísně vázán na určitá pravidla, která zaručují bezpečnost, ale i to, aby se váš potomek nemusel celé akce obávat. Právě strach ze „ztrapnění“ je častou příčinou neúčasti, i když zcela zbytečně. Kantoři totiž mají povinnost žáky rozdělit do skupin podle jejich dovedností, a to tak, že nejprve všichni začínají ve skupině začátečníků - přeřazování do vyšších dovednostních skupin probíhá později.
Lyžařský kurz, podobně jako téměř všechny školní akce, podléhají určitým formalitám, bez kterých se ovšem naše ratolest neobejde. Nesmíme proto zapomenout na potvrzení z autorizovaného servisu o seřízení vázání lyží, souhlasu zákonných zástupců s účastí dítěte na kurzu, potvrzení o bezinfekčnosti, nezapomeneme potomkovi přibalit průkaz zdravotní pojišťovny, případně další náležitosti, které si škola vyžádá. Jednorázové úrazové pojištění povinné není.
Stejné je to i s výbavou – nevyplácí se nic zanedbávat. Ač nás budou děti přesvědčovat o opaku, vězte, že většina z nich se při balení oblečení neřídí těmi správnými pravidly. Vysvětlit puberťákovi, že troje ponožky na týden na horách zkrátka nestačí, je někdy nadlidský výkon. Kufr proto raději zabalte sami, vyhnete se řadě stresových situací.
Ten, kdo před kurzem na lyžích v životě nestál, se vrátí jako celkem obstojný lyžař, schopný sjet i středně těžké sjezdovky, ti šikovnější si troufnou i na tzv. černé, tedy nejobtížnější místa ke sjezdu. Kurzy ale bývají přínosné i pro ty zkušené – školy totiž často přistupují k najímání externích profesionálních instruktorů.
Byli bychom ovšem naivní, kdybychom si představovali, že si náš potomek poté, co se vrátí unavený ze sjezdovky, přečte na pokoji pár stran ze své oblíbené knihy a pak poklidně usne. Noci bývají na pokojích horských chat obvykle o pár hodin delší, než obvykle. A doufáte-li, že se poměry zlepšily od doby, kdy jste byli na lyžařském kurzu vy, alespoň co se množství „propašovaného“ alkoholu a jiných pochutin týče, pak vězte, že je vše při starém. Chyba není na straně vás, rodičů, ani na straně učitelů. Prostě to tak je a asi vždycky bude.
Pravdou je, že „lyžák“ dá každému žákovi do vínku určitou zkušenost, kterou si ponese celý život. Je to svým způsobem škola života, při které se učí zacházet nejen s lyžemi a hůlkami, ale také se zodpovědností, morálkou a zdravým rozumem. A to je investice k nezaplacení.